Stres, regenerace, relaxace

Stresorů, které na náš organismus působí a kterým musí odolávat, je strašně moc. Denně jsme vystaveni působení bakterií, virů, plísní, těžkých kovů, toxinů, alkoholu, hluku, fyzické zátěži, zraněním, lékům, hladu, nedostatku spánku, infekcím, žalu, stesku,pocitům odpovědnosti a tak dále. Na druhé straně, ačkoli v povědomí máme stres jako něco, co je škodlivé, v určité míře ho potřebujeme: bez něj se totiž organismus nedokáže s různými zátěžemi vyrovnat. Stresem ho k tomu vlastně trénujeme. K adaptaci na něj má organismus vybudované mechanismy. Se stresem se vyrovnáváme podvědomě, ale také se s ním musíme naučit pracovat. Musíme ho umět zvládat a v některých případech si uvědomit míru zátěže, kterou jsme ještě schopni tolerovat.

Jak to ale, že někdo chrabře unese obří náklad vážných starostí a jiný se hroutí pod jedinou?

Protože každý z nás má jinou schopnost stres snášet a adaptovat se na něj, snese tedy jinou míru stresové zátěže. A jakmile ji překročí, má to pro jeho organismus negativní důsledky: vede to k maladaptaci, tedy k chybnému přizpůsobení. Nejčastěji se setkáváme s problémy plynoucími z nadměrné psychické nebo fyzické zátěže, případně z kombinace obou.

Co všechno se vůbec v našem těle při psychickém přetížení děje?

Dlouhodobější psychický stres je ve svých důsledcích hodně komplexní, tedy neovlivňuje pouze naši psychiku. Člověk je neustále v pozici startovací reakce, která umožňuje rychlý útěk nebo útok, a tomu odpovídá i držení těla - postura. Ramena dopředu, hlava schovaná mezi nimi. Postupně se toto držení ukotví v mozku a po pár letech je to neřešitelné.
Stres ale působí jak na imunitní, tak na centrální nervový systém, konkrétně na autonomní nervový systém. Ten ovládá naše nevědomé funkce - reguluje například dech, střevní peristaltiku, polykání, prokrvení tkání, srdeční aktivitu. Proto se stres projevuje typicky právě na těchto funkcích. Ovlivňuje ovšem i hormonální systém, a to přes osu hypothalamus - hypofýza - nadledviny, která patří k tém systémům našeho organismu, co nejvíc reaguje na stresovou zátěž. V souhrnu to znamená, že vedle sebe stojí tři základní regulační systémy reagující na psychickou zátěž: nervový, imunitní a hormonální. Míra naší odolnosti vůči psychickému stresu je v reakci a adaptaci těchto systémů různá, což musíme v medicíně respektovat.
Určitou míru stresu potřebujeme k tomu, abychom tyto regulační mechanismy udrželi v chodu, jinak zleniví a naše odolnost i výkonnost bude klesat, a to v každém věku. Nejpatrnější je to ale u starých lidí. Stačí i čtrnáct dní pasivity, a už to může mít nevratné důsledky. Dokud musí být senioři výkonní a musí se starat sami o sebe nebo dokud jsou duševně aktivní, fungují, ale jakmile sleví v nárocích na sebe sama a začnou pouze pasivně koukat z okna, psychicky i tělesně se zhorší. Moje babička z tatínkovy strany, o které jsem už vyprávěl, žila sama, takže byla nucena se o sebe postarat. Byla velmi aktivní, stále se zajímala o dění kolem, pak ji ovšem v pětasedmdesáti letech porazilo auto a měla zlomenou nohu. Po měsíci pasívního ležení v nemocnici už nebyla schopná vrátit se domů a být zase nezávislá.
Bez stresu se prostě neobejdeme, ale abychom byli schopni snášet ho znovu a znovu, celá léta a ve vyšší míře, měli bychom ho kompenzovat individuálně nastavenou mírou odpočinku - a to je nutné se naučit. Rovnováha je totiž předpokladem dobrého tělesného a duševního zdraví.

A když to neumíme?

Neschopnost nalézt správnou míru a především formu odpočinku považuji za jednu z významných příčin našich onemocnění. Dlouhodobě působící stres totiž průběh mnoha z nich zhoršuje a dokonce přímo navozuje. Patří mezi ně především narušená obranyschopnost vůči infekcím, různé dysfunkce a onemocnění kardiovaskulárního systému, četné gastrointestinální, urogenitální a autoimunitní choroby, bolesti v zádech, onkologická onemocnění. Medicína však dosud tento zásadní faktor vzniku a vývoje onemocnění podceňuje a zabývá se pouze jeho tělesnými následky. Operujeme, dáváme prášky, ale tento faktor neřešíme. Pacienta tedy opět bereme jako objekt, nikoli jako subjekt, který má k dispozici vlastní způsob a prostředky, jak si pomoci sám. A pokud to neumí, měl by k tomu dostat klíč, ne prášky.

Co je podmínkou toho, abychom to zvládli?

Člověk se musí naučit vnímat sám sebe, musí se učit, jaké jsou jeho možnosti, kde má hranice. Musí vědět, kolik si na sebe může naložit, a to jak jednorázově, tak dlouhodobě. Tohle poznání dost usnadňuje sport, který nás do určité míry uči správně naslouchat svému tělu, umět se číst, umět pracovat s psychickými i fyzickými stresory. Ulevit si od jejich nadměrného působení lze pak správnou mírou správnému odpočinku.
Říkám to záměrně, aby bylo jasné, že odpočinek je naprosto individuální záležitost. Někdo je líný a vykládá si to tak, že celý život odpočívá, nebo odpočívá víc, než musí, a jiný zase neodpočívá vůbec a tím se ničí. Většinou však nejde ani tak o to, kolik odpočíváme, ale spíš jakou formou.

Je rozdíl mezi psychickou a fyzickou odolností?

Je. Někteří lidé jsou sice fyzicky velmi odolní. ovšem svou obětavostí, perfekcionismem a neschopností odmítnout požadavky druhých někdy sami sebe přivedou až do takového vnitřního stresu, že onemocní. Následkem vlastního psychického teroru se pak u nich objeví různé poruchy a onemocnění, nejčastěji regulační, metabolické a imunitní. Typický je třeba syndrom chronické únavy. Proto je zásadní, aby člověk tyto příčiny rozpoznal a rozpoznal i míru svých možností. Hodně důležité je, aby se naučil, jak už jsem říkal, odpočívat správně neboli správnou formou. To umí málo lidí.

Jak tedy podle vás nejlíp odpočívat?

Podle typu únavy. Někdy se cítíte hodně unavená, ale stačí abyste se o víkendu dobře vyspala, tedy si odpočinula pasívně, a v pondělí jste zase fit. To platí při únavě, kterou označujeme jako akutní. Zato únavu chronickou víkendovým odpočinkem nevyřešíte. Čím chroničtější je, tedy čím déle se vyvíjí a udržuje, tím víc času pak organismus potřebuje k tomu, aby se zregeneroval. Na rozdíl od akutní únavy není při té chronické - a jedno, zda vznikne z psychického či fyzického vyčerpání - vhodný pasivní odpočinek. Organismus totiž musí mít stálou stimulační fyzickou, rozumějte metabolickou zátěž, což zajistí i lehký pohybový program: jít si zaplavat, jít na procházku. Nesmí chybět ani psychické zatížení: stačí si číst to, co nás baví. Zároveň potřebujeme dost spánku a emočně pozitivní, ale ne extrémně nabitý program. Při jeho volbě má mít přednost ten, kdo je ve stresu, přání zbylých členů rodiny by mělo jít v takové situaci stranou.

Citace z knihy Pavla Koláře: Labyrint pohybu.
S laskavým svolením autora a nakladatelství
https://www.albatrosmedia.cz/tituly/48026201/labyrint-pohybu/